Vole, jedeme na legendy 6. díl

Pátek.

Budíme se do krásného rána. Na oroseném stanu sedí nádherná kudlanka nábožná a všude kolem rostou olivy. Slunce svítí, jen Monte Titano se noří do mlhy. V klidu snídáme, shake začíná až v devět, není kam spěchat. Přijíždějí další auta a loučka už je zaplněná. Příval lidí nabírá na síle, přilehlé pole kolem rychlostky se začíná scvrkávat. Bereme židličky a každý si hledá to své nejlepší místo. Já s Jarouškem, velkým Pepou a Brndou se usazujeme nad „pravou 7 za balík do kopce 50 váže levá 1 dlouhá do! BRZDA! pravá 5 utáhne“  Pepa přišel na to, že olivy sice ještě nejsou k jídlu, ale po rozemnutí v ruce fungují jako indulona… Olivy nežeru, z jídla je vyndávám, tak je nechávám i na stromě. V dálce to zahřmí, párkrát odfoukne a už je tu první Béčko!   To je moc, pilot s tím zachází jako kdyby nevěděl jakou to má hodnotu. Protáhne se kolem balíku, na těch padesáti metrech jde dva kvalty nahoru a dva zase zpět, bokem prolétá křižovatkou, kde včera naše parta dráždila posádky a zmizí. Latvala s Polem jede na čas, precizně bez chyby, ale sem se tenhle styl moc nehodí. Zato Paddon nasazuje další level! Bokem letí snad i po rovině, no MA SA KR!

Na své pravidelné lince právě přilétá stroj společnosti Martini! Markku Alén za volantem Lancie neztratil nic ze své dravosti a protahuje se svou S4 všechny zatáčky téměř na limitu. Před balíkem se opírá do brzd, Delta se mírně stáčí doprava a naráží do několikasetkilového balíku slámy. Ten se převalí přes kapotu, kráska opisuje piruetku a v oblaku prachu se zastavuje spolu s mým srdcem. Balík se valí do míst, kde ještě před chvilkou postával hlouček fotografů. Markku opouští kokpit a za potlesku davu jde obhlížet škody. Brečel bych…

Každého závodního auta je škoda, ale v tomhle případě je to jako kopnout psa. To se prostě nedělá. Přední panel karoserie je zmuchlaný a pravé kolo vylomené. Deltu nakládají na odtahovku a odvážejí do servisu. Až doma z videa zjišťuji, že to nebyla jezdecká chyba, ale že zavěšení kola povolilo už na brzdách. V tu chvíli se z pilota stal pasažér. Už se moc nedivím tak vysoké „úmrtnosti“ , spousta posádek jede na limitu. Ale kouká se na to krásně.

Za pochvalu jistě stojí výkon Vaška Pecha, pral se s Porschákem statečně a uchu i oku tento stroj lahodí. Štěpán Vojtěch s krásně vybarvenou dvěstěšestkou  nezapoměl nic z toho, co předváděl před mnoha lety. Při pohledu do startovky jsem byl lehce skeptický u jmenovky Jírovec. Beru zpět, sice opatrnější průjezdy než Ti největší střelci, ale u mě dobrý. Shakedown pomalu končí a scházíme se všichni u stanů. Chlapcům dochází limonády a tak část tlupy vyráží do marketu pro další pivo.                Vin Diesel zase pobavil! Kluci?

Nemáte někdo náhodou uhlí do grilu? Né, my nemáme ani gril, sorry. Já vůl sáhl doma vedle a vezu si sice pytel uhlí, ale jsou to brikety do kamen. To nasere…Někdo polehal, zbytek posedal, kdo lehnul tak usnul, ale všichni se těšíme na večer, na první ostrou.

Jako divácké místo vybíráme zorané pole, tak akorát od trati, aby to nebyla nuda, ale chci aspoň trošku vyloučit možnost,  že budu Jarouška za límec tahat před nenažranou potvorou skupiny B.  Smráká se a peloton bezpečáků projíždí trať. Kdosi nevydržel to napětí a vzduchem letí první rachejtle. Další ortodoxní fans dorážejí s motorovkou bez řetězu. Pole kolem tratě se plní v několika řadách a padá tma. Šavle několika halogenů prořezávají tmu a první auto je na trati. Ve tmě je to intenzivnější, pár vteřin kdy světelná rampa zabodne svoje watty do očí, člověk vnímá jen zvuk a vibrace. Těžko se to popisuje, musí se to zažít. Svůj kapesní foťák mám sice sebou, ale mikro blesk nedosáhne až na trať. Několikrát se mi podaří trefit do profi blesku Kuby a je z toho celkem zdařilá fotka, třeba ta s GT4, kde je vidět i lišák z výfuku. Jaroušek ač veliký fanda všeho motorsportu pokládá hlavu na opěrku židličky a za chvilku už chrní, dneska toho na něj bylo moc. Vůbec ho netrápí řev motorů, jásot diváků a světla ohňostrojů co se střídají s plameny z výfuků. Lepší pohádka na dobrou noc asi neexistuje. Je odjetá první runda večerního klání, házím juniora přes rameno a jdeme ke stanu. Velký Pepa už toho má taky asi dost, tak jde s náma. Na další průjezd sedíme před stanem a máme to divadlo jako na dlani. Tohle je prostě sen.

V noci z pátka na sobotu mě budí ťukání na stan. Co je to za hovadinu? Nikdo neťuká, ale déšť buší do stanu celkem intenzivně. Doufám že to ta chudinka z tesca vydrží a nespláchne nás to do údolí. Až na pár kapek, co asi proběhlo ventilací je to v pohodě. Usínám a přeju si, ať ráno svítí sluníčko. Hovno! Ráno chčije snad ještě víc! Co s tím? Většina naší tlupy už je vzhůru a tak pod pátými dveřmi golfa dáváme rychlou poradu. Největší peklo bude sbalit v dešti mokrý stany a někam je nacpat. Zásoba igelitových pytlů přichází na scénu. Žádný extra balení, v rychlosti s Brndou vytahujeme jen tyčky a celou tu hroudu bahna a vody cpeme do pytle. Jaroušek zatím poslušně čeká v autě. Hotovo, sbaleno.  Roman z další výpravy nám pomáhá vytlačit auta z promáčené louky. Ještě jednou díky! Odjíždíme směr San Marino, míříme k nákupáku. V suchu garáží se chceme převlíct a zhodnotit co dál. Podzemní garáže dáváme až na druhý pokus, první odbočka nás táhne na střechu, kde se sice taky parkuje, ale přímo na dešti. Je fakt bezva obracet kufr plnej mokrejch sraček a hledat něco suchýho. Nakonec se zadaří a když už jsme tu, něco nakoupíme. Azyl suchého obchodního domu využilo celkem dost fanoušků. Malinko mě zaráží chování některých čechů… Po sežrání grilovaného kuřete si odchází utřít zmaštěný ruce do závěsu fotokabinky. No, budou nás tu mít rádi…

Parkujeme asi kilometr od servisu, každý na sebe navléká co má. Jaroušek je v pohodě, holínky má jako jediný z výpravy a pláštěnku a ž pod kolena. Na to jak jsem z toho deště krknutej, tak se musím smát, jak to toho kluka baví. Já už bych se asi dožadoval mamky a odjezdu. Improvizace! Boty jsou durch, tak na suché ponožky nasazuju pytlíky od nákupu a na ně mokrý boty. Jak se odpoledne ukáže, nejsem jediný. Jako kačeny se brodíme vodou za neustálého deště k RZ Legend. Cestou ještě narychlo proběhnem servis. Na to jak se nebe otevřelo a padají kýble vody, je tu celkem dost lidí. K okruhové RZ přicházíme asi hodinu před startem. Dav diváků nás vtahuje a dělí na menší skupinky. Já, Jarda a Jaroušek, tzv. „trio Jarin“ zůstáváme v pravém vinglu s výjezdem na širokou cestu. Stojíme hned u mlíka a spolu s náma jen pár místních a dva pořadatelé. Duo Pepa, Brnda a Cíťa s Kubou stojí na svahu asi sto metrů od nás a snaží se vyrobit z plachty přístřešek. Chvilkama to sice vypadá, jako když pouští draka, ale jestli jim to funguje, tak jedině dobře. Od noci ani na chvilku nepřestalo pršet, jen se mění intenzita. Snad každých dvacet minut vznáším dotaz, bobe není Ti zima? Nejsi mokrej? Ne tati v pohodě, koukám…  Nevím jestli už jsem zmiňoval, ale dětí na Legendách moc nebylo, o to víc mě hřálo u srdce, jak se s tím náš malej pere, ten kluk je pořád v pohodě. Žádný fňukání, prostě si to užívá. Za chvilku si do parády bere mladýho pořadatel, tahá ho za nos a z legrace mu chce ukrást deštník. Aspoň nějaké odlehčení v zoufalé situaci.

První ostrej!  No že by posádkám vadila ta voda co teče po trati se nezdá. Smyk střídá smyk a na to že na výjezdu schází kus svodidel  auta od srázu dělí jen natažená páska, jedou celkem hranu. Užíváme si tu podívanou a na chvilku přestáváme myslet na vodu v botách. Moje pytlíková varianta selhala a začínám čvachtat. Ruce po lokty mokrý a od stehen dolů totálka. Na další průjezdy se jdeme podívat na zídku nad startem. Přichází ta věta, kterou se od rána bojím vyslovit. Jaroušku, chceš jet domů? Trošku. Jeho váhání přerušuje driftující BMW. Už nechci…. S velkým Jardou se smutně shodujeme na tom, že to asi odpískáme a pojedeme domů o den dřív. Ostatním dáváme vědět, že po průjezdu aut jdeme pro auto a sejdeme se v nákupáku. Chceme dát hlasovat, jestli se vydat domů, nebo jestli někde postavíme mokrý stany a budem se modlit, jestli přestane pršet. Zbytek tlupy se vrací s jasnou myšlenkou, ani se nehlasovalo…. Počasí prostě vyhrálo. Je mi to trošku líto, ale na druhou stranu už nemáme moc věcí, co se dají oblíct a fráze „zdravý je přednější“ běží hlavou. Už mám jen kraťasy a žádný boty. Jarin mi půjčuje svoje boty, jsou sice o nějaký to číslo menší, ale aspoň z nich neteče voda. Jarouška přebaluju do suchýho a kurtuju do sedačky. Mezitím se setmělo a kolonou krokem popojíždíme k Rimini. Nikdo moc nemluví. Brnda během chvilky usíná a malej s ním drží basu.

Jarda se střídá se ¾ Pepou v řízení a kilometry k domovu ubíhají. K volantu se na chvilku dostávám i já a tlačící boty jsou najednou výhodou. Chodidla sevřený v pěsti, nedají usnout. Pár zastávek na kafe a nad ránem přijíždíme na Hatě. Dvě auta policajtů nás stahují ke krajnici. Jste všichni Češi? Už ani tím si nejsem jistej…. Takže takhle skončil slavný výlet na Legendy. Neděli si nepamatuju, prostě jsem ji prospal. V pondělí už jsem regulérně nemocnej, nic jinýho se ani nečekalo.

Ještě že je Jarin je v pohodě, to by mě manželka asi zabila, kdyby to odstonal.  Po pár dnech se s Jardou shodneme na tom, že příští rok se jede znova. Buď s ubytováním, nebo s obytňákem. Stálo to za to a nikde jinde na světě nic takovýho neuvidíte!  Termín máme už v prosinci, peněz to zas tolik nestálo a že je to daleko?   Není….

Autor: Jarda Krejčí