Narozen: 22. února 1949 ve Vídni
Aktivní sezony: 1971-1979, 1982-1985
Tituly: 3 (1975, 1977, 1984)
Počet závodů: 177 účastí v závodních víkendech, 171 startů
Počet vítězství: 25
Počet umístění na stupních vítězů: 54
Počet pole position: 24
Počet nejrychlejších kol závodu: 24
Počet bodů: 420,5
Niki Lauda, Nürburgring 1976
(Niki Lauda, Nürburgring 1976)
Výše uvedená statistika představuje nejprimitivnější převedení kariéry Nikiho Laudy do řeči čísel. Co však o živoucí legendě motorsportu napsat, abychom se neuchylovali ke klišé a nezopakovali již stokrát vyřčené? Formát zpravodajského webu bohužel nedokáže poskytnout dostatečný prostor pro kompletní a odpovídající biografii. Laudův život a kariéra představují materiál, podle kterého jdou psát knihy (a točit filmy). Spokojme se tak alespoň s velmi stručným medailonkem dnešního oslavence.
Lauda je motoristickému světu znám pod křestním jménem Niki. V občanském průkazu bychom však našli poněkud delší jméno – Andreas Nikolaus Lauda. Světlo světa poprvé spatřil přesně před 65 lety ve Vídni. A nutno dodat, že patří k lidem, kteří se takříkajíc uměli narodit. Laudova rodina byla velice dobře zajištěna. Nemůžeme se tak Nikiho rodině divit, že chtěla, aby pokračoval v tradici a stal se úspěšným byznysmenem. Niki ostatně toto přání splnil, byť k tomu došel oklikou. Ze začátku totiž platil za černou ovci Laudů.
Lauda býval inteligentním a chladně racionálně uvažujícím mladíkem. Vrozený pragmatismus v něm dokonce vypěstoval myšlenku, že vzdělání může v souvislosti s jeho zájmy a cíli představovat přítěž. „Dal jsem si pozor, aby se mi vzdělání nepletlo do cesty,“ řekl dokonce onehdá. Mnohem víc než na univerzitní přednášky ho to táhlo k rychlým kolům. Ne snad kvůli tomu, že by chtěl napodobit sportovní velikány té doby. Mladý Lauda si žádné idoly nevytvářel. O závodění se zajímal čistě pro slastné pocity z jízdy. Ve dvanácti letech se Niki rád bavil tím, že parkoval vozy příbuzných, kteří přijeli na návštěvu. Jedním z prvních vozů, které podrobil ostré jízdě, byl postarší Volkswagen Beetle. Lauda si ho ovšem mohl pořídit až poté, co otci ukázal školní diplom. Zfalšovaný. Brouka brzy vyměnil za Mini Cooper, který však rozbil hned první den. Po opravě vozu ho vyměnil za jiné Mini, které již bylo uzpůsobené pro závodění.
Lauda do svého prvního závodu nastoupil na dnešní poměry v relativně vysokém věku devatenácti let. Jednalo se o závod do vrchu v Mühlbackenu, který se konal 15. dubna 1968. Závod byl rozdělen na dvě jízdy. V té první Lauda dojel třetí, druhou dokonce vyhrál. Premiéra ve světě motorsportu tak pro Laudu skončila celkovým druhým místem. Niki projevil nebývalý talent a zprávy o jeho schopnostech se šířily rychle. Dostaly se i k Laudově otci, který Nikimu veškeré závody hodlal zatrhnout. Lauda neposlechl. Ještě v tomtéž roce třikrát startoval v Mini a devětkrát v Porsche. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat, což Laudovi v roce 1969 přineslo místo ve formuli Vee. Následující rok se již proháněl ve formuli 3. Nejlepším Laudovým umístěním bylo druhé místo v Brně. Mimo formuli 3 v té době Lauda zkoušel štěstí také s vozy Porsche a Chevron.
Ambice ale byly vysoké, a tak Lauda hodlal zamířit ještě výše. Náklady na závodění ve formuli 2 však nebyly malé. Jméno Lauda se však mezi velkými bankami těšilo respektu, a tak si mohl Niki dovolit půjčky, jaké nebyly běžným smrtelníkům poskytovány. Koupil si místo u týmu March, kde se stal týmovým kolegou Švéda Ronnieho Petersona, který oproti němu od Marche pobíral plat. Vztahy s rodinou se však mezitím postupně zhoršovaly. V témže roce dokonce Lauda za March nastoupil v jednom závodě formule 1 – jelo se na rakouském okruhu Österreichring. Lauda ze závodu po dvaceti kolech odstoupil pro technické problémy s řízením.
V roce 1972 Lauda společně s formulí 2 pravidelně nastupoval ve formuli 1. Peníze půjčené od banky už vyrůstaly do astronomických výší. Deprimovaný Lauda chvílemi dokonce zcela ztrácel chuť k životu. Když se Nikiho dědeček Hans Lauda dozvěděl, že se vnuk chystá půjčit si další peníze, smlouvu s bankou zatrhl. To byla pro Nikiho poslední kapka. Zpřetrhal vztahy s rodinou a s dědou již nepromluvil. Peníze nakonec získal u jiné banky.
Laudovy cíle pro sezonu 1972 byly jasné – učit se od zkušenějšího Petersona a dosahovat takových výsledků, které by přilákaly zájem stájí pro následující ročník. Ve zmiňovaném roce byl Lauda extrémně vytížen – mimo závodů F1 a F2 se věnoval také vytrvalostním závodům a cestovním vozům. V nich dokázal vydělat peníze, které smazaly zlomek vytvořeného dluhu. Ve formuli 1 se Laudovi nepodařilo bodovat, maximem bylo sedmé místo z Jihoafrické republiky. Tým March si uvědomoval, že Laudovou velkou předností byly technické znalosti. Pro rok 1973 však Nikimu nabídl pouze pozici testovače ve formuli 2. To bylo Laudovi málo.
Podařilo se mu přesvědčit (roli hrály opět peníze) Louise Stanleyho, tehdejšího šéfa BRM, aby se mohl předvést v testech týmu na trati Paul Ricard. Lauda předvedl dostatečnou rychlost a získal závodní sedačku. V přímém souboji o místo tak porazil Australana Verna Schuppana. Týmovým parťákem byl oblíbený Švýcar Clay Regazzoni. Tato dvojice pohromadě vydržela po čtyři sezony. Začátky Laudy u BRM byly krušné. Tým se soustředil hlavně na Regazzoniho a Beltoise. Po skvělém výkonu v Monaku však Laudova pozice byla zcela jiná. Mladý Rakušan dostal nabídku na další dva roky. Mělo se jednat o kontrakt, který by Laudovi zajistil stálý příjem.
(Lauda ve voze BRM P160E, Nürburgring 1973)
K naplnění kontraktu však nedošlo. Lauda totiž dostal nabídku, která se neodmítá. Laudovy schopnosti totiž přilákaly samotného Enza Ferrariho. Lauda do Ferrari vstoupil v roce 1974 a v maranellském týmu si dovolil věci, na které si před ním prakticky nikdo netroufl. Naučil se italsky a po každém tréninku mluvil osobně s Ferrarim. Jedničkou týmu měl být starý známý Regazzoni. Zázemí Ferrari Laudu uchvátilo. Při zabydlování se v týmu prohlásil, že se cítí jako v jiném světě. A výsledky tomu odpovídaly. Hned v prvním závodě v rudém voze startoval z pole position. Na španělském okruhu Jarama Lauda získal své první vítězství ve formuli 1. Ferrari slavilo double.
Lauda přidal druhé vítězství v Nizozemsku. Oba jezdci Ferrari byli v boji o titul. Štěstí však nakonec nebylo na jejich straně. Pro Laudu nastal zlom ve Velké ceně Velké Británie. Tu dlouho vedl a mohl si v čele šampionátu vytvořit desetibodový náskok, v předposledním kole však utrpěl defekt. Původně byl klasifikován na devátém místě, avšak poté, co se Ferrari odvolalo (výjezd z boxů byl v té době blokován) byla Laudovi přisouzena pátá pozice. Od té doby se však Laudovi lepila smůla na paty. Posledních pět závodů sezony nedokončil a musel se spokojit s celkovým čtvrtým místem. Mistrem světa se toho roku stal Emerson Fittipaldi z McLarenu. Clay Regazzoni skončil celkově druhý, třetí byl Jody Scheckter. Devět Laudových pole position z patnácti závodů však vypovídalo o mnohém. Pilot z Vídně byl hvězdou velmi blízké budoucnosti.
Sezona 1975 již patřila právě Laudovi a Ferrari. Vůz 312T, pod kterým se podepsal Mauro Forghieri, byl vynikající. Dodnes patří k nejikoničtějším formulovým vozům vůbec. A z dobrých důvodů. V roce 1975 Lauda triumfoval v Monaku, Belgii, Švédsku, Francii a USA. Devětkrát startoval z prvního místa a s přehledem získal svůj první titul mistra světa před Fittipaldim a Reutemannem. Regazzoni skončil pátý, hned za Jamesem Huntem. Posledně jmenovaný pilot společně s Laudou následující sezonu zapsal do dějin jako jednu z nejlepších vůbec.
Hunt přešel od Heskethu k McLarenu a brousil si zuby na vítězství v šampionátu. Začátek sezony 1976 mu však nepřál. Lauda si postupně budoval luxusní náskok. Z prvních šesti závodů čtyři vyhrál (Brazílie, JAR, Belgie, Monako) a ve dvou dojel druhý (Long Beach, Španělsko). Dominoval i přes to, že si při sekání trávníku na svém pozemku v Salzburgu polámal žebra. Do soubojů o titul zasahovala i rozhodnutí komisařů. Po závodě ve Španělsku byl původní vítěz Hunt diskvalifikován – jeho vůz měl být příliš široký. McLaren se proti rozhodnutí odvolal s tím, že na vině jsou teplem se rozpínající pneumatiky Goodyear. O dva měsíce později McLaren s odvoláním uspěl a Huntovi bylo vítězství vráceno. Oproti tomu v neprospěch Hunta dopadlo šetření po závodě v Brands Hatch.
Clay Regazzoni výborně odstartoval a v první zatáčce se tlačil na první pozici před Laudu. Oba piloti Ferrari se však dostali do kolize, která rázem přerostla v hromadnou. Šlamastyka na trati si vyžádala vyvěšení červených vlajek. Restartu se podle vedení závodu nesměli zúčastnit piloti v rezervních vozech a také ti, kteří nedokončili první kolo. Regazzoni a Laffite nicméně nastoupili v rezervních vozech – jejich týmy se rozhodly podstoupit riziko, že piloti budou po závodě diskvalifikováni. Druhého startu se zúčastnil také Hunt, který pro změnu neodjel celé první kolo. Laffite i Regazzoni ze závodu pro poruchy odstoupili, avšak Hunt využil problémů Laudy s převodovkou a cílem projel na prvním místě, a tedy před pilotem Ferrari. Ihned po závodě se ale strhla mela. Zástupci Ferrari, Tyrrellu a Copersucaru se proti výsledkům odvolali. O pár týdnů později byl Hunt diskvalifikován a vítězství si zpětně připsal Lauda.
Po závodě v Británii byla na programu Velká cena Německa, která se konala na Nordschleife, tedy nejznámější části závodiště Nürburgring. Týden před závodem v Zeleném pekle, jak Nordschleife trefně pojmenoval Jackie Stewart, se Lauda z bezpečnostních důvodů pokusil vyvolat bojkot velké ceny. Nordschleife bylo se svými téměř třiadvaceti kilometry zdaleka nejdelším a také nejnebezpečnějším okruhem v šampionátu. Většina pilotů se však vyslovila pro konání závodu a Laudovi tak nezbývalo nic jiného než své obavy hodit za hlavu. O své šance se nemusel příliš strachovat, však o rok dříve byl na Nürburgringu jediným, kdo dokázal okruh projet za méně než sedm minut.
O postavení na startu rozhodla už páteční část kvalifikace, neboť v sobotu se na trať snesl déšť. Pole position ukořistil Hunt před Laudou a Depaillerem na šestikolovém Tyrrellu P34. První desítku doplnili Stuck, Regazzoni, Laffitte, Pace, Mass a Reutemann. Před závodem, který se konal 1. srpna, opět zapršelo. Všichni mimo Jochena Masse proto startovali na pneumatikách do mokra. Po startu se na vedoucí pozici propracoval Regazzoni. Hunt jel druhý, třetí místo připadlo Massovi. V průběhu prvního kola se Regazzoni dostal do smyku a spadl na čtvrtou příčku. Jelikož trať osychala rychleji, než se čekalo, bylo na konci prvního kola v boxech velice rušno. Polovina startovního pole se rozhodla přezout na slicky. Byl mezi nimi i Lauda. V rychlé části trati poblíž úseku Bergwerk ovšem Lauda ztratil kontrolu nad svým vozem. Po nárazu do bariéry se Laudovo ferrari v plamenech odrazilo zpátky na trať.
Brit Guy Edwards hořící monopost těsně minul, ale americký jezdec Brett Lunger a Rakušan Harald Ertl už srážce nemohli zabránit. Edwards, Langer i Ertl vystoupili z vozů a snažili se Laudu vyprostit. O okamžik později se k nim přidal také Arturo Merzario. Asi po minutě strávené v plamenech byl Lauda vytažen z vozu. Jeho zranění byla rozsáhlá. Několik kostí měl zlomených, včetně lícních, klíční a několika žeber. Velká část těla a hlavy byla postižena popáleninami prvního až třetího stupně. Největší nebezpečí však představovala inhalace jedovatých zplodin. Je téměř k nevíře, že bezprostředně po nehodě dokázal Lauda stát a komunikovat. O chvíli později však upadl do kómatu. Nejprve byl hospitalizován v Adenau, později byl přemístěn do Mannheimu, kde několik dní bojoval o život.
Závod byl po nehodě zastaven. Restartu se zúčastnilo dvacet jezdců. Chris Amon se rozhodl nenastoupit a de facto ukončil svou kariéru (objevil se až ve Velké ceně Kanady, do které nakonec nenastoupil). Zvítězil Hunt před Scheckterem a Massem. Ve Velké ceně Rakouska, která následovala po Německu, se Ferrari rozhodlo nenastoupit. Dodnes se jedná o poslední závod, kterého se nezúčastnil žádný vůz Ferrari. V Rakousku zvítězil John Watson z týmu Penske, Hunt skončil čtvrtý. Ferrari jako náhradu za Laudu angažovalo Argentince Reutemanna. V nizozemském Zaandvortu Hunt sebral devět bodů za vítězství.
Dokonce ani Ferrari netušilo, jak velkou vůli Lauda projeví při své rekonvalescenci. Brzy po nehodě jen málokdo věřil, že Lauda zranění vůbec přežije. K překvapení všech se však Lauda dostavil na Monzu, kde se konala Velká cena Itálie. Od bouračky Nordschleife uběhlo pouhých šest týdnů a zranění zdaleka nebyla plně zahojena. Lauda později přiznal, že v té době byl takřka zkamenělý hrůzou. Strach i bolest však dokázal překonat. Na tiskové konferenci před velkou cenou se objevil s ještě obvázanou hlavou. K údivu všech byl Lauda v kvalifikaci nejrychlejší z trojice závodníků ve službách Ferrari. Startoval z pátého místa, Hunt ze sedmadvacátého kvůli nejasnostem ohledně legality paliva. Po heroickém výkonu Lauda dojel čtvrtý. Hunt odstoupil. Po Itálii tak stále vedl Lauda (61 bodů) před Huntem (56 bodů). Známý žurnalista Nigel Roebuck vzpomíná na děsivý pohled na Laudu v boxech, kterak z hlavy sloupává závodní kuklu promočenou krví z nedostatečně zhojených ran.
(Niki Lauda, Ferrari 312T2, Monza 1976, šest týdnů po nehodě)
Hunt však zvítězil v obou severoamerických závodech, kdežto kvůli potížím se zavěšením Lauda v Kanadě až osmý. Ve Watkins Glen se musel spokojit se třetí příčkou. Do konce sezony už zbývala pouze Grand Prix Japonska, která se pořádala na okruhu Fudži. Hunt na Laudu ztrácel tři body. Pole position vybojoval Andretti před Huntem a Laudou. V den závodu bylo počasí extrémně nepříznivé. Viditelnost byla kvůli silnému dešti a mlze velmi špatná. Jistou dobu se diskutovalo o tom, zda se závod vůbec má konat. Po zahájení závodu vedení získal Hunt před Watsonem a Andrettim. Ve druhém kole se Niki Lauda rozhodl ze závodu odstoupit a zajel do boxů. Stejný krok učinili také Perkins, Pace a Fittipaldi.
Aby Hunt získal titul, potřeboval dojet alespoň čtvrtý. Když trať konečně začala osychat, britský závodník ztrácel. Kvůli poničené pneumatice musel k mechanikům a spadl až na páté místo. Po návratu na trať se mu však podařilo předjet Regazzoniho a Jonese. Závod vyhrál Andretti před Depaillerem a právě Huntem, který tak o bod v celkovém pořadí předstihl Laudu.
Pro nastínění dramatičnosti sezony si připomeňme bodový vývoj v průběhu sezony 1976. První číslo patří Laudovi, druhé Huntovi:
Brazílie: 9-0; Jižní Afrika: 18-6; Long Beach: 24-6; Španělsko: 33-6; Belgie: 42-6; Monako: 51-6; Švédsko: 55-8; Francie: 55-17; Rozhodnutí FIA o Španělsku: 52-26; Británie: 58-35; Německo: 58-44; Rakousko: 58-47; Nizozemsko: 58-56; Itálie: 61-56; Rozhodnutí FIA o Británii: 64-47; Kanada: 64-56; Watkins Glen: 68-65; Japonsko: 68-69
Pro sezonu 1977 se Ferrari rozhodlo učinit z Reutemanna jedničku týmu, Lauda měl být dvojkou. Lauda si Reutemanna rozhodně nezamiloval tolik jako Regazzoniho. Atmosféra v týmu se začala zhoršovat, Lauda byl čím dál nespokojenější a zdálo se, že se jeho cesta s Ferrari rozejde. Skutečně se tak stalo, a to dokonce před koncem sezony. Po vítězstvích v JAR, Německu a Nizozemí Lauda získal titul mistra světa a rozhodl se do posledních dvou závodů vůbec nenastoupit. Tím otevřel dveře Gillesovi Villeneuvovi.
V dalším roce Lauda spojil síly s Berniem Ecclestonem a Gordonem Murrayem u týmu Brabham. Výsledky nenaplňovaly očekávání. V roce 1978 Lauda skončil celkově čtvrtý (první místa ve Švédsku a Itálii), sezona 1979 však byla velice slabá – Lauda pouze dvakrát dojel na bodech. Větší radost než formule 1 v tu dobu Nikimu přinášely závody vozů BMW M1, jejichž úvodní ročník dokázal vyhrát. Lauda opět sezonu nedokončil. Po tréninku na Velkou cenu Kanady oznámil Ecclestonovi, že ho závodění v nových vozech nebaví a s okamžitou platností ukončuje kariéru.
(Lauda ve voze Brabham-Alfa Romeo BT46B, Anderstorp 1978)
Konec kariéry však nebyl definitivní. Lauda se vrátil v roce 1982. Příliš nezakrýval, že jedním z důvodů byly finance. Upsal se McLarenu, kde se stal týmovým kolegou Johna Watsona. V první sezoně u stáje vedené Ronem Dennisem posbíral dvě vítězství (Long Beach a Británie) a celkově skončil pátý. Ročník 1983 byl zklamáním – Lauda nevyhrál žádný závod a pouze v Brazílii a Long Beach se prokousal na stupně vítězů. To sezona 1984 byla jiná. Do týmu přišel Alain Prost, který pro Laudu představoval novou motivaci. Dennis upřednostňoval Prosta. Na poněkud ostřejších vztazích Dennise s Laudou se podepsaly také neshody při vyjednávání nové smlouvy.
Lauda dokázal celkově zvítězit, a to nejmenším rozdílem v historii – na Prosta měl náskok pouhého půl bodu (v Monaku byl závod kvůli dešti ukončen předčasně, a tak byla udělována pouze polovina bodů), přestože vyhrál pět závodů oproti Prostovým sedmi. Poslední sezonou Nikiho Laudy ve formuli 1 byl rok 1985. Lauda byl sužován technickými problémy. Jedním z mála světlejších momentů v jeho podání bylo vítězství v Nizozemsku.
Lauda uměl hledat výzvy i mimo závodní tratě. Známé jsou aerolinky Lauda Air, které přestaly existovat loni v červenci. Lauda je rovněž držitelem licence, která mu umožňuje pilotovat dopravní letadla. Jistou dobu byl odborným konzultantem Ferrari a později také vedoucí postavou stáje Jaguar. V současnosti je také aktivně zapojen do dění ve formuli 1, a to skrze svou pozici v týmu Mercedes. Lauda je protřelý a nekompromisní obchodník a zřejmě jedním z mála lidí, který dokázal do úzkých dostat Bernieho Ecclestona. Při vyjednávání výše platu u Brabhamu Bernie odmítl vyplatit částku, která by Laudu uspokojila. Ten obratem kontaktoval Parmalat, tehdy význačného sponzora týmu, kterého se dotázal, koho by sponzoroval raději – zda Laudu, nebo Brabham. Ecclestone musel ustoupit. Parmalat Laudu provázel dlouhá desetiletí. Dalším Laudovým známým sponzorem je Viessmann. Laudova pověstná kšiltovka zakrývající stopy po popáleninách je pro sponzory velmi ceněným artiklem. Německé noviny Die Zeit Laudovi za svůj název na čepici platí přes milion euro ročně.
Lauda je otcem šesti dětí. Tři z nich, dva syny a jednu dceru, má s první manželkou Marlene, se kterou se rozvedl v roce 1991. Další syn pochází z nemanželského vztahu. V roce 2008 si Lauda vzal svou současnou manželku Birgit, která dříve pracovala jako stevardka v Laudových aerolinkách. S o třicet let mladší ženou si Lauda v roce 2009 pořídil dvojčata, chlapce a dívku. Laudova mentalita a relativní nepochopení pro sentimentálnost ostře kontrastuje s mentalitou Ferrari, kde Lauda posbíral nejvíce úspěchů. Přestože zřejmě tifosi nebyl nikdy milován tak jako například Gilles Villeneuve, je jeho jméno v historii Scuderie – a celé formule 1- nesmazatelně zapsáno.
